Smysl běhání hledej ve vínu aneb Ludgeřovická krosová desítka (12.10.2016)

U Ludgeřovické krosové desítky se „rok s rokem sejít nemohl“, jednalo se totiž o první ročník. To asi pořadatelé z BK Ludgeřovice dali na nářky běžců, proč jsou krosové stezky v místním Černém lese během jarní Ludgeřovické patnáctky ignorovány. „Vždyť by to byl tak zajímavý závod!“, slyšel jsem nesčetněkrát. A tak vznikl nový závod, bezva!

Ludgeřovická krosová desítka nemá nijak zvlášť velké převýšení, ale krátké výběhy a seběhy, bahnitý kluzký terén a chladné počasí udělaly z jeho prvního ročníku ne úplně jednoduchou záležitost. O tom se přesvědčilo 57 startujících – sice ne nijak ohromné číslo, na druhou stranu kombinace prvního ročníku a konkurence krnovské Hrouzovky to staví do trochu jiné perspektivy. Úspěch.

Po příjezdu na místní hřiště, které je věnováno všeposkytujícímu zázemí závodu, jsem se vydal rozběhat a omrknout soupeře. Poznal jsem o třídu lepšího Rosťu Kolicha, dvě třídy lepšího Marka Škapu a Martina Hořínka, s kterým jsem na stejném místě na jaře neúspěšně soupeřil. Zbytek neznámá. Pravda však je, že čím méně běhám, tím mi to jde rychleji, takže jsem byl rozhodnutý se porvat o bednu.

Hned po startu se do čela nahrnuli místní borci, kterým to vydrželo ne déle než kilometr. Poté za to vzal Marek Škapa a vytvořil si malý náskok. Chvilku uvažuju, že bych jej stínoval, nakonec zůstávám schovaný ve skupince. Už někdy na konci druhého kilometru Marek zpomaluje, dobíháme jej, jdeme před něj. To je naposled, co jej vidím a přemítám, že asi vzdal. V čele tedy zůstávám s Rosťou Kolichem, Martinem Hořínkem a Adamem Konvičkou. Tempo není nijak zběsilé, spíše se taktizuje a šetří. Vedení naší skupinky má pod sebou Rošta Kolich, moc mu do toho nefušujem, víme, že je jasně nejkvalitnější, což dokazuje postupným zrychlováním, které nevydržel Martin Hořínek. Na sedmém kilometru se vzdaluje i nám zbývajícím dvěma pronásledovatelům. Uvažuji nad strategií, jak si udržet aspoň druhé místo. Cítím, že nemám sílu Adamovi utéct, ale všímám si, že z kopce mi to jde lépe. Útok tedy nechávám až na úplně poslední seběh kousek před cílem. Úspěšně. Probíhám cílem na druhém místě s ne úplně propastným rozdílem za prvním. Jsem spokojený, doběhl jsem si pro láhev červeného, v tombole se k ní připojuje kamarád – mé běhání konečně nachází smyslu!!

Jakub