Salzkammergut trophy 2015

Na Salzkammergut trophy jsme vyrazili s předstihem již ve čtvrtek, abychom měli čas prohlídnout si trasu, vyzvednout startovní balíčky a nachystat kola. S Davidem jsme vyzvedli Romana a hurá do Rakouska. Cesta byla o hodinu delší, než jsme plánovali, což představovalo 7 hodin jízdy. Cestou jsme pochopitelně udělali jednu přestávku, abychom se protáhli a připravili na druhou polovinu jízdy. Už samotná cesta byla poměrně náročná, i když proběhla relativně hladce – provoz na pozemních komunikacích byl přijatelný – přece jen těch několik hodin v autě už pro mě není moc pohodlné.

 

Penzion vybral David bezvadně, neboť jsme jej našli hned a navíc byl ideálně vzdálený od Bad Goisernu. Ubytovali jsme se tedy v městečku Bad Ischl, 9 km od centra závodu. Po otevření dveří na mě vykukl pokoj a já byl mile překvapen. Nacházelo se tam vše, co bylo potřeba, jen lednička mi tam chyběla. Pokoj byl jinak moc pěkný, měli tam i velkou televizi, takže jsme mohli fandit Saganovi na Tour de France, když nám zbyl čas.

 

Přijeli jsme kolem půl desáté večer, takže jsme se stihli jen ubytovat, schovat kola, vybalit a najíst. Před spaním jsme ještě shlédli záznam z etapy z Tour. Další den ráno jsme poznali snídaňový bufet, kde byla nachystána káva, pečivo, šunka, salám, sýry, rajčata, okurky, marmelády, med, máslo, müsli a ovoce. K tomu všemu ještě ráno nabízeli džus a vajíčka. Ačkoliv se toho na první pohled zdá hodně, nic z toho se neměnilo, což mě trochu mrzí. Vzhledem k délce našeho pobytu to však nebyl problém akceptovat.

 

Po snídani jsme jeli otestovat jedinou rovinatou část naší sto dvaceti kilometrové trasy. No, popravdě žádná čistá rovinka to nebyla. Dokonce i rovinaté části vás překvapí kopci a ne jen tak obyčejnými. V průběhu i po našem předzávodním tréninku jsme s Romanem cítili unavené nohy, což v nás vyvolalo jistý pocit nejistoty a respektu k trati. Když už jsme konečně přijeli zpátky do Bad Goisernu, zamířili jsme do expa, kde se nacházely stánky se vším možným. Jelikož náš trénink netrval moc dlouho, vrátili jsme se dřív, než se otevírala prezentace, tudíž jsme prošli celé expo, pohovořili o novinkách, kochali se super koly v Čechách málo známých značek a já s Davidem jsme si nechali opravit kolo u stánku Shimano. Stále ještě zbýval nějaký ten čas do "otevíračky", sedli jsme tedy ven a probírali strategii na závod. Jakmile kluci vyzvedli startovní balíčky, naše debata o závodě ještě zintenzivnila. Kolem čtvrté odpoledne jsme opustili expo. Ještě pořád nám však zbývalo dost času na to, abychom zůstali zavření v pokoji, rozhodli jsme se proto na menší procházku po městě. Po návratu jsme přichystali kola - správně nafoukat kola, připravit duše, pumpu a startovní číslo na kolo a pomalu směrovali do postele, abychom si dostatečně odpočinuli a připravili se na náročný den.

 

V sobotu, osudného dne, jsme vstávali relativně brzy, neboť bylo zapotřebí nachystat poslední část - výživu. Do kapes dresů jsme nabalili různé tyčinky, gely, magnézia atd. Každý si vezl nejtěžší dres, který kdy na sobě měl. Od 7:30 se otevírala snídaně, nepárali jsme se s ní, protože jsme museli stihnout start závodu, který se konal v 9:00. Po snídani jsme vzali kola a namířili si to přímo do Bad Goisernu. Cestou jsme míjeli další závodníky jedoucí stejným směrem. Před startem ještě tradičně na záchod a poté se jen psychicky připravit a čekat na startovní výstřel. Ještě musím dodat, že najít Romana hlídajícího kola v tom ohromném balíku lidí nebyl zcela jednoduchý úkol.

 

Start závodu se šíleně táhl, jelikož byla před námi početná masa závodníků. Ihned po startu - po pár stech metrech - začal první táhlý nekončící kopec. Na začátku kopce se závodníci pochopitelně zasekli a tempo spadlo. Jeli jsme krokem. Podle profilu jsem čekal čistý kopec, takže když asi po třech kilometrech přišel sjezd, dost mě to překvapilo, ale jednalo se pouze o takovou malou vzpruhu, která velmi rychle odešla a započala cestu do opravdového pekla - kopec pokračoval prudší pasáží.

 

Opět se jelo krokem, ovšem jelo se pohodově, neboť už zde se objevovaly první stopy fandění místních fandů, kteří se přišli přinejmenším podívat na nekončící řadu závodníků. Během prvních kilometrů se najelo do lesa, kde jsem musel slézt z kola a jít po svých kvůli pasáži a kameny, kde se všichni zasekli. Jakmile se vyšlo z toho nepříjemného úseku, byl jsem neskutečně rád, protože jsem zase mohl sednout na kolo, avšak nebylo důvodu k radosti - sotva po nasednutí se najelo do prudkého kopce, kde to spousta závodníků přepálila. Kopec končil až 11. kilometrem závodu, přičemž se nastoupalo zhruba 850 metrů. Byl to pořádný zápřah na úvod. Na začátku sjezdu se objevily první foťáky, kterých bylo podél celé trasy poměrně hodně. Sjezd jsem si náramně užil nejen proto, že mě to vážně baví, ale taky proto, že jsem začal předjíždět zpátky pomalejší závodníky. Samozřejmě několik závodníků jsem předjížděl i v kopci, avšak i mě mnoho závodníků předjíždělo, což mi nijak nevadilo, protože jsem věděl, že se jedná o dlouhý závod. Na první občerstvovačce jsem se napil, vzal banán a pelášil dál napříč druhému kopci, ne tak dlouhému, navazujícímu ihned na sjezd. Rovinu byste hledali opravdu těžko, teda kromě jedné části, kde vám organizátoři dali prostor kochat se prostředím a především jezerem Hallstatt, avšak i tam nějaký ten kopeček byl. Tato rovina následovala po druhém sjezdu. Ještě před druhým krásným sjezdem jsme projížděli horou, až strašidelně temnou. Nic nebylo vidět, což byl zřejmě důvod, proč došlo k dalšímu bloku závodníků. Ihned po výjezdu na nás opět vyletěl ptáček z umístěných fotoaparátů. Naneštěstí pro mě při projíždění poslední zatáčky při cestě dolů (asi na 30. km) najednou slyším pověstný zvuk: tssssss. V ten moment jsem zjistil, že jsem vypustil duši - naštěstí teda ne mou, ale tu na kole. Trošku mě to rozhodilo, poněvadž náhradní duši jsem vezl pouze jednu a od té doby žádnou. Při foukání mě zklamala pumpa - foukala moc pomalu, ale nebylo na výběr.

 

Na druhé občerstvovací stanici jsem doplnil bidony a jídlo a uháněl kupředu. Za mírně odpočinkovou rovinou následoval kopec, ze kterého měli snad všichni respekt. Salzberg. Něco tak neuvěřitelného jsem v životě nezažil. Nejprve se projíždělo starší budovou, za kterou se tyčil mírný kopeček, a mi pořád vrtalo hlavou, zdali už je to ono či nikoliv. Druhá možnost je samozřejmě správně. Tohle nás mělo jen mírně zahřát. Zlom přišel po chvíli, ale stál za to. Nejlehčí převod byl v tu ránu zařazen a já se loudal směrem nahoru. Nejprudší pasáže sahaly k 37 %, ty však byly až úplně nahoře, kde jsem neviděl nikoho šlapat, jen s obtížemi chodit. I já byl jeden z nich. Dole jsem se však držel relativně dobře - vyjel jsem asi 60 % první, lesní části, pak mě zastavili závodníci, kteří tam šli pěšky a zabrali celou cestu. Od té doby po svých až na konec lesa, kde však kopec ještě nekončil, jen mírně zeslábl, než nám zasadil pořádný úder - nejtvrdší část.  Stěží šla vyjít. Cestou nám pomáhali fanoušci, na to, abychom se udrželi na kole, mně to však nestačilo. Celé toto brutální stoupání měřilo pouhých 3,7 km s průměrným stoupáním 17 %. David zde musel neskutečně nadávat, protože mi po závodě řekl, že si tam odřel tretry, jak mu podkluzovaly nohy. Mně to v ten moment ani nedošlo, ale odřel jsem si je taky, to ale asi všichni závodníci. Nahoře jsem vypil snad celý bidon a bylo to zapotřebí, protože ze mě tak moc ještě asi nikdy nelilo. K tomu jsem přidal nějaký ten gel, abych mohl pokračovat.  Hurá do druhé poloviny závodu.

 

Salzberg se pochopitelně sjížděl také dolů, ale ne úplně. Ani jsem si nestačil pořádně odpočinout a už vidím další kopec. Čtvrté peklo z pěti. Tady už byla znát únava nohou po několika hodinách náročné jízdy. Občas jsem zahlédl závodníky, kteří toho už měli dost a dávali si na krajích pauzu. Jelo se dlouho. Náročnost byla o to větší, že nebyl prostor na odpočinek, předchozí sjezd uplynul velice rychle. Ještě jsem ani nedojel do cíle a už mne pronásledovaly myšlenky o tom, zdali je vůbec možné na takovéhle kopce u nás na Moravě trénovat. Na vrcholu kopce mi zbyla asi polovina zásob mé výživy, ale rozplánoval jsem si to dobře, hlad mě nikdy nepřepadl. Cestou dolů jsem si konečně trochu odpočinul, nebylo potřeba moc šlapat a pár kilometrů uteklo. Bylo krásné sledovat, jak jednotlivé kilometry ubíhají jeden za druhým.  Správně zavodněn z občerstvovačky na předchozím kopci byla jízda znovu malinko snazší

.

Čekalo mě už jen poslední velké stoupání. Pro mne to však v kombinaci s již ujetými kilometry znamenalo obrovskou zkoušku, a to nejen fyzickou. Stejně jako většina i tento kopec měl šotolinový/mírně kamenitý povrch. S vyjížděním, co se techniky tyče, nebyl problém.  Do tohoto stoupání jsem najel odvážně. Ihned mě to však přešlo, když jsem se ocitl v křečové pasti.  To je situace, kdy vás při mírné zátěži pomaličku chytá křeč, ale nemáte problém pokračovat v jízdě. Ačkoliv můžete jet, cítíte, že pokud zaberete o trochu více, přijde taková křeč, která vás zastaví na místě. Přesně tohle jsem cítil v levém stehně již po Salzbergu, jenže časem to sílilo. Jelikož mi došlo magnézium, raději jsem zastavil a nohu protáhl. Po 20 vteřinách se noha lehce uklidnila a já vyrazil dál. Tempo jezdců jedoucích na dohled (včetně mě) nebylo nijak závratné - lehce nad 6 km/h. Před vrcholem kopce už jsem měl dost, každou zatáčku serpentin jsem vyhledával vrchol a on nikde. Podruhé jsem musel zastavit na pár sekund, abych trošku zregeneroval a protáhl záda. Po dlouhém utrpení vjíždím na vrchol. Konečně. Ten pocit byl opravdu k nezaplacení. Pocítil jsem obrovskou úlevu a pomyslil si, že už to mám za sebou. Nicméně to však byla jen naivita z neznalosti trasy, naučit se profil bohužel nestačí.

 

Při posledním delším sjezdu vedoucím po asfaltové silnici se mi dokonce podařilo překonat můj osobní rychlostní rekord na 76,3 km/h. Snažil jsem se dohnat dva závodníky přede mnou, ale šlo to velmi pomalu, pustili to taky do vysokých rychlostí, ačkoliv se jelo za plného silničního provozu. Občas se stalo, že mne brzdila dokonce i auta. Dolů jsme se dostali během chvilky, až mi bylo líto, že je to tak rychle za námi. Já ty sjezdy prostě žeru, ale downhill mě moc nebere. Následovala ostrá zatáčka doprava. Tam mi jeden závodník poodjel, vypadal docela silně, což se o mně říct jednoznačně nedalo. Jelo se zase do kopce, já pomalu vyhledával cíl – ne proto, že by snad byl na dohled, ale protože vyčerpání sílilo a sílilo. Dá se říct, že vzhledem k celkové náročnosti trasy byla cesta od tohoto okamžiku zvlněná, avšak i některá menší stoupání po tolika ujetých kilometrech už dá skutečně zabrat.

Necelých 20 km před cílem nám organizátoři připravili poslední občerstvovačku. Když jsem tam přijížděl, stálo tam kolem 20 jezdců vypadajících nemohoucně. Někteří si tam dokonce povídali, nejspíš potřebovali nabrat nové síly na zbytek závodu. Já snědl 3 kousky melounu a jel dál, nebylo času na protahování závodu, nějak mě přepadla touha ještě závodit. Odpoutal jsem větší skupinu závodníků, kteří se tam zdrželi poněkud déle, a trošku to rozjel. Kilometry plynuly. Pomalu. Nebo alespoň pomaleji, než jsem potřeboval.

 

10 km před cílem stála značka s usměvavým smajlíkem včetně informace o blížícím se konci. Pokud si dobře vzpomínám, byla to jediná situace, kde jsem se usmál, nepočítajíc fanzóny. Snad jen tyhle dvě věci mě při závodu povzbudily. Snažil jsem se odpočítávat kilometry, ale špatně jsem to odměřil a cíl mi vyšel zhruba o kilometr později. Když jsme vjeli do lesa, dojel mě nějaký závodník a chvíli jsme si povídali. Ptal se, kdy je konec, ale dostal ode mě špatnou odpověď, poněvadž jsem to sám nevěděl přesně. Dle propočtu to mělo být asi 3-4 km do cíle, bylo to kolem pěti. Cestou jsme projížděli po silnici zpátky do města Bad Goisern. Chvílemi jsem netušil, zdali jedu správným směrem a kde zatočit, ale když jsem uviděl šipku, došlo mi, že jdu správně, jelikož jsme s Davidem a Romanem tento úsek projížděli. Okrajem města jsme se vraceli na místo, kde se již projíždělo, kde už chybělo jen pár set metrů, které byly ovšem i tak hodně dlouhé. Trochu jsem ještě zrychlil, abych přijel o pár vteřinek dříve. Konečně cílová rovina. Posledních 100 metrů. Fandové podél trasy za zátarasy burcovali závodníky, aby ze sebe vymáčkli poslední zbytek sil. Já dojížděl sám, takže závěrečný spurt neměl velký význam, přesto jsem však nechtěl zklamat fanoušky a zrychlil, proto mé nohy dostaly ještě ke konci trochu zabrat.

 

Cíl. Hotovo. Cítil jsem neskutečnou úlevu, že dál nemusím trápit nohy. V dáli cílového prostoru mi trvalo snad minutu, než jsem úplně opustil kolo. Únava byla znát. Když mě mé nohy odnesly k místu prezentace, kde jsme si před závodem domluvili sraz, nikdo tam nebyl. Malinko mě to udivilo, nicméně mé rozhodnutí znělo jasně – počkám tady. Zhruba za čtvrt hodiny přišel Roman. Vypadal, jako by měl všechno vyřešeno – kolo čisté, tričko u sebe (vyzvedávalo se po závodě) – už jen oběd chyběl. Ještě aby ne, když dojel hodinu a něco přede mnou. Chvíli jsme si povídali a v mezičase jsem si také zašel pro své tričko. Pak přišel i David, také s již umytým kolem. Tvářil se však poněkud odlišně, tak nějak vyčerpaně. Mluvil o svých pádech a ukázal nám své odřeniny. Zřejmě to skutečně nebyly moc vážné pády, ale bolet to muselo, to se musí uznat. Následně jsem se i já vydal směrem k myčce kol, Roman s Davidem odešli na pasta párty – trefný název pro výdej těstovin. Myčka kol se teda rozhodně nedá srovnávat s Českem, měli tam několik hadic, čističe, smetáky na hrubou nečistotu, zkrátka byli vybaveni tak, že jste mohli odejít s nablýskaným miláčkem. Tohle v Česku neuvidíte. Jakmile se mé kolo po čisté práci téměř lesklo, vydal jsem se k jídelně pro svou porci těstovin. Při jídle jsme probrali skoro všechno o závodě, ale jak už to tak bývá, nikdy se nedoberete konce. Taktéž jsme chtěli vyzkoušet kvalitu tamějších masáží nabízejících v rámci startovného, která se mi opravdu hodila – bolelo mě snad celé tělo. Masérna stála mírně odlehle, ale našli jsme ji v podstatě bez problému, jenže když jsme uviděli tu frontu čekající na totéž, naše rozhodnutí se rázem změnilo, nikomu se nechtělo čekat. Odjeli jsme tedy zpět do našeho penzionu. Čekal bych pohodový dojezd, jenže Romanovi zřejmě nestačilo oněch pekelných 120 km a udával tempo, jakoby závod stále pokračoval. 

 

Schovali jsme kola do garáže, vzali čísla kvůli tombole a šli do pokoje. Byl to ideální okamžik shodit ze sebe špínu a trochu si odpočinout, neboť krátce poté, co jsme dojeli, začalo přibližně na hodinu pršet. V ten moment mě nijak neděsila síla deště, pod střechou také není důvod se něčeho obávat. Během odpočinku (respektive relaxu) jsme se dívali na naše gpx záznamy a litovali ojedinělé jedince jedoucí stále na trase. Později večer, již převlečeni, jsme vyrazili do centra dění. Na kolech to už nebylo možné, to bychom museli mít nějaká světla. Přijeli jsme tedy autem kolem desáté večer a šli rovnou do stanu, kde probíhal hlavní program přinejmenším do půlnoci. Ve stanu probíhalo vyhlašování vítězů jednotlivých kategorií trasy A a B. Pár minut jsme pobyli uvnitř a poté se šli projít ven po místech, kde šlo ještě vidět. Všude se totiž nesvítilo. Jelikož tam nebylo moc k vidění, vrátili jsme se zpět a nasávali atmosféru vyhlašování. Něco takového jsem u nás ještě nezažil, u nás poslouchá většinou jen pár lidí, ale tam téměř všichni. Přes hlasitý potlesk nešlo slyšet ani vlastní slovo. Zkrátka skvělá atmosféra.

 

V 11 večer započalo losování tomboly. Tedy abych byl přesnější, pár minut po jedenácté, tak dokonale zvládnuté to neměli. Losovalo se celkem o ceny v hodnotě 6 500 €, co mě na tom překvapilo, bylo, že tuto hodnotu tvořilo pouhých 16 cen. Pravděpodobnost výhry nebyla nijak růžová, ale kdyby se někomu z nás podařilo vyhrát, radostí bychom jásali o to víc. Bohužel se tak nestalo a my odjeli s prázdnou. Každý jednotlivý výherce se musel legitimovat buď číslem, nebo nějakým průkazem. Vyhrát v tombole se nám tedy nezadařilo, ale za tu skvělou atmosféru, kterou jsme se v polospánku snažili užít co nejvíce, ta cesta navíc stála. Jakmile tombola skončila, dav se rozprchl, my vyrazili směrem k autu a odjeli domů. Raději jsme volili cestu odpočinku před další, již méně náročnou, cestou domů.

 

V neděli ráno jsme naposled posnídali, poté sbalili kufry a šli ven nahodit kola na nosič. Hodili jsme zavazadla do kufru a z naší malé túry chybělo jen jediné – rozloučit se se Salzkammergut trophy a s Rakouskem. Když skončilo to poslední, vyrazili jsme domů. Cesta trvala přijatelnějších 6 hodin, ale stále se mi nelíbila, dlouhé cestování asi není nic pro mě. Znaven ze soboty jsem stihl tak akorát vybalit, najíst se a jít spát.

 

K celkovému hodnocení musím bezpochyby uznat, že kvalitnějšího závodu jsem v životě neúčastnil. Takové zajištění je pro Česko zcela neobvyklé, závod nabízí velice záživnou trasu (resp. trasy), naprosto nádhernou přírodu, bohaté občerstvovací stanice a obrovské zázemí. Závod komentovali 2 moderátoři (teda pokud pán u Salzbergu nebyl divák), fanzóny podporovaly závodníky nejen při důležitých stoupáních, ale také při průjezdech obydlených částí. Během závodu jsem to sice cítil jinak, ale při zpětném poohlédnutí se musím jednoznačně uznat, že se jedná o nádhernou akci, kterou by si měl každý závodící biker alespoň jednou vyzkoušet. Děkuji Davidovi, že mě přemluvil a vzal mě tady. Pár maličkostí bych však přece jen změnil, jako např. cen do tomboly bych trochu přidal, start závodu trochu zpřísnil (aby se každý nemohl postavit tam, kde chce, ale s přihlédnutím na výkonnost) a na určitých místech přidal značení, aby se závodníci zbytečně nestresovali. Jako velmi příjemné překvapení však považuji občerstvovací zóny (tzv. feed zones), kde bylo povoleno odhazovat odpadky. Mám rád šetrnost k životnímu prostředí, takže tohle mě skutečně nadchlo. Respekt před takovou akcí, je, řekl bych, přirozená věc, ale ve výsledku to stojí za ten zážitek.

 

 

 

Vojta