Rusavská 50 závod, kde se nemožné stalo možným

Na tento závod jsem se těšil, protože se do hostýnských vrchů vracíme letos již potřetí a mně se tamější prostředí líbí. Jen bylo pro změnu nutné vyjet dříve, neboť prezentace končila v 10:00, ačkoliv se startovalo až o půl dvanácté.

Poprvé jsme vyjeli bez navigace, jelikož tu trasu známe, ale jak naschvál jsme minuli odbočku na Rusavu a trošku jsme si nadjeli. Areál byl na velký počet závodníků připraven, parkoviště bylo velké a organizátoři připraveni. Jen mě mrzelo, že to parkoviště bylo společné pro koupaliště, kde se v ten parný den s teplotami atakujícími 40 °C šlo koupat hodně lidí, což urychlovalo plnění kapacit a snižovalo přehlednost.

Jako ostřílení závodníci jsme vyzvedli startovní tašky, převlékli se, přichystali na závod, protáhli se a asi hodinu před startem vyrazili zahřát svaly. Tohle je už taková rutina.

Odstartovali jsme za výstřelu kanonýrského týmu, rány to byly teda opravdu velké. Jak už je mým špatným zvykem, i zde jsem udělal tu chybu, že jsem se nepodíval na profil trasy, takže mě už první kopec řádně překvapil. Viděl jsem tam podobnost s Rakouskem – táhlý asfaltový kopec přibližně stejně náročný, jen podstatně kratší. S Davidem jsme se na startu postavili poměrně dost dopředu, až jsme měli obavy, zdali nestojíme až moc vpředu. Ale pár set metrů po startu, v podstatě v okamžiku, kdy se cesta zvedla, jsme začali dokonce předjíždět. S překvapením jsem se ujistil o správném zařazení na startovní pole. Do kopce jsme si pomohli, plán byl držet se spolu, protože máme přibližně stejnou výkonnost.

Se začátkem jsem byl vskutku spokojen, jenže pak přišla rána. Na vrcholu kopce jsem Davida předjel, protože sjezdy mi jdou o něco lépe, tak jsem jej chtěl vést. Plán mi však zkazil defekt, který mě potkal již ve 2. kilometru sjezdu, celkově asi na 6. – 7. km závodu. To byla skutečně nepříjemná záležitost. Nicméně mě to nezlomilo a novou duši jsem nahodil v doposud nejrychlejším čase. Mezitím mě však předjela značná část závodníků, kteří mě už zdržovali. Ve sjezdu jsem si je dojel a ihned v prvním kopci, který byl v podstatě singltrackem, se vytvořil vláček. Jelikož jsem stále chtěl udělat relativně dobrý výsledek, tak jsem hned na začátku zkusil vyjet a po neúplně stabilním terénu předjíždět. Šlo to neuvěřitelně rychle, předjížděl jsem jednoho závodníka za druhým, celkově v tom výjezdu snad padesát. Takovou stíhací jízdu jsem ještě nezažil. V hlavě se mi ocitaly myšlenky, že Davida ještě do konce závodu stihnu dojet. Přinejmenším šance tam byla, poněvadž jsem držel docela vysoké tempo.

Kilometry ubíhaly velmi rychle, stále jsem však nebyl v kontaktu se závodníky mé výkonnosti. Postupoval jsem však vpřed. Tato má stíhací jízda naneštěstí skončila asi na 18. kilometru, kde na šotolinovém sjezdu přišla další rána – druhý defekt. Naděje na slušné umístění byly rázem tutam. Téměř 10 minut jsem čekal dole a prosil ostatní závodníky, zdali nemají duši. Marně. Nikdo neřekl ani slovo. Rozhodl jsem se tedy následovat trasu s tím, že už to nejspíš zabalím, ale naštěstí kolem projížděl jeden dobrosrdečný závodník, který se zeptal, zdali nepotřebuji duši. Pořádně jsem zkontroloval plášť, zdali tam něco nezůstalo, ale plášť byl čistý. Po výměně duše už nebyla motivace hnát se za výsledkem, avšak má pozice už byla na mou výkonnost dosti nepoměrná, takže jsem nějaké závodníky stále předjížděl.

Od té doby jsem měl obavy o každý sebemenší zvuk, nicméně jsem se pořád přibližoval cíli. Během čekání na duši mi docela ztuhly nohy, takže má rychlost už taktéž nebyla nějak zázračná. Už ale o nic nešlo, chtěl jsem prostě dojet. V hlavě mi proudily myšlenky, že to přece není možné a k mému neštěstí to možné bylo. Někde mezi 28. a 29. kilometrem přišla další rána. Třetí defekt zadního kola. Reakce byla okamžitá – zastavil jsem, slezl z kola a pokračoval pěšky. Tady už mi bylo 100% jasné, že končím. Plán byl dojít k občerstvovací stanici a zeptat se za odvoz. Asi po necelých 2 kilometrech ujitých pěšky jsem narazil na dvojici měnící píchnutou duši. Zastavil jsem se u nich a tak trochu si s nimi povídal. Vzájemně jsme si pomohli a jeden z nich mě teda přesvědčil, že mi duši zalepí, protože sám náhradní neměl.

„Už bych dávno projížděl cílem“, pomyslil jsem si. Podruhé mě tedy přesvědčili, abych pokračoval. Někdy v těchto momentech už jsem počítal mé letošní defekty – všechny na závodech – jaké to štěstí. Se zalepenou duší jsem ujel asi 4 kilometry, kde začala mírně skloněná asfaltová rovina. Po pár stech metrech po vyjetí z lesa se mi z ničeho nic začalo špatně ovládat kolo. Během vteřiny jsem zjistil, že se mi podařilo píchnout počtvrté, tentokrát přední duši. Následovala stejná reakce jako předtím – jednoznačné rozhodnutí o ukončení závodu a pokračování po svých. Tohle byl 4. defekt před druhou občerstvovačkou.

Během chvilky mě míjeli dva závodníci, kteří se ptali, zdali nepotřebuji duši. Říkal jsem, že už novou ani nechci, že to nemá smysl, ale nedali se odbýt a opět mě přesvědčili, že to pěšky nemá smysl. Potřetí mě někdo přesvědčil, abych pokračoval. Po výměně duše jsem v dáli viděl přijíždět dalšího závodníka, jenže po druhém poohlédnutí se, jsem zjistil, že se přibližuje nějak moc pomalu. Jak jinak než defekt. Na otázku kolikátý defekt má, odpověděl třetí. Vůbec jsem se nedivil po mých zkušenostech a zároveň po tom, co jsem stihl zahlédnout během těch 33 kilometrů. Už hned po mém prvním defektu jsem ještě v tom sjezdu viděl v každé zatáčce 2 lidi měnit duši. Vůbec se nebojím tipnout si, že celkově těch defektů bylo kolem 60 – 70.

Asi dva kilometry poté stála druhá občerstvovací stanice. Napil jsem se, naplnil bidon a pokračoval. Trasa pokračovala poměrně těžkým stoupáním, ale přesto jsem předjel všechny, které jsem zahlédl. 3 hodiny na 50km závod je na mě skutečně hodně. Vyčerpání nebylo velké díky vynuceným zastávkám.

Na zbývajících 15 kilometrech už se naštěstí nic nestalo, cestou jsem však míjel další a další s defekty. Jeden Slovák dokonce píchl přede mnou a z jeho úst zazněla věta: „Ku*** to už není možné, z čeho dělají ty duše, z papíru?“. Zřejmě taky několikátý zářez.

Vojta