Moje první Zimní šestka

Zimní šestku pořádanou Prajzským běžeckým klubem jsem běžel prvně. Ono to je v podstatě jedno, protože se letos pořadatelé vytasili s novou trasou, kterou momentální jarní počasí umožňuje. Zatímco se tedy loni běžci až po kotníky bořili ve sněhu na cyklostezce ve stylu „tam a zpět“, letos je trasa zavedla do luk mezi Kravařemi, Lhotou a Mokrými Lazcemi a vytyčila přece jen přívětivěji vnímaný okruh. Ten se sice více blížil pěti kilometrům než šesti (5,4km), ale kdo mě během závodu viděl lapat po dechu (Dan Beneš), tak určitě poznal, že nejsem ten, kdo by si na nedostatečnou délku běžel hned stěžovat.

Noční pětiminutový slejvák (pršelo v Kravařích stejně jako v Ostravě, že jo?) sice trochu podmočil vyšlapané cestičky a některým běžcům to trochu podkluzovalo, ale krosová obuv si s terénem poradila bez problémů. Vlastní zkušenost. Větším problém mi dělal silný ledový vítr, kterému se mezi loukami nedalo schovat, natož utéct.  

Na závod jsem přivedl také svého indického kamaráda, pro něhož to byla první závodní a zároveň nejdelší běžecká zkušenost v životě. Přestože zpočátku svou barvou kůže, která v běžeckém prostředí budí respekt, trochu znervózněl favority závodu, kteří se vyptávali na kvality tohoto „černého koně“, tak si nakonec pro vítězství s jistotou doběhl Jan Sýkora před Alešem Veličkou. Třetí skončil obhájce z loňska Ondřej Dominik. Mezi ženami zvítězila Kateřina Bluchová před prajzskými Janou Richterou a Andreou Vitáskovou. My doběhli v pořadí já (11.), David (15.), táta (52.). Nestěžujeme si, protože víme, už každý malinký závod svou škatulku již dávno přerostl jak kvalitativně, tak i kvantitativně. Letos se nás v Kravařích-Olšinkách sešlo 90.

Po závodě čekalo občerstvení ve formě chleba se škvarkama, párek v rohlíku, čaj. Neřidiči měli možnost si také trochu dát do nosu rumem nebo pálenkou. Nebo obojím. Akce tedy končila v idylickém lihovém oparu podněcující běžecké bratrství a byla nejlepší reklamou pro Českou republiku s přesahem až do vzdálené Indie.

Jakub